DRESSED IN RED

DRESSED IN RED - A WALK THROUGH THE CITY IN ENGLISH AND CZECH

I feel like mother after hard birth pangs. Maybe I haven’t survived, bled to death at the delivery room, left my body stained with blood lying somewhere at the corridors dark like night but the life I’ve given to that child shall not be stopped in bloom.

And now it comes into the world to get beaten and gain experience and rejoice and grow and I’ll just stay in the distance and pay attention like a careful parent at the playground.

It is always a strange feeling, something ended and something new begins. Two years of nothingness that were binding my hands and tongue and then emptiness and darkness, crisis, sadness and then again a hope with the first notes shouted out in the world.

Bloodflies. I was at the mountains of Slovakia in the neverending silence and there at the bridge over the stream intriquing for that terrible triplet rhythm and looking for words I would bark into the chorus, because one thing was clear since the first note, THIS was going to be a single, crop-full with dark energy, something that makes you stamp into the rhythm and shake your head. The beginning of a story that is a cliché same like comics itself and Lady Torment and suffering on a cross in a neverending orgasm and latex and black lines and vampires that suck out of you… everything.
And Starlover, that kinky lovesong for You which resisted for such a long time and a year and a half of waiting for that right chorus that has lifted it all into the clouds. And last winter in exile and an amplifier which fell down the stairs and nothing happened to it... and Vito in the end who took this song and converted it into a club hymn. In The Night Lies The Dawn, the last song made, I have never managed to stay on the ground ever before and make the song as simple as it deserves. Clean and clear, throbbing and alive. And one another lucky chance, when one chord changed and strings have crept in out of the blue to take the song and lift it somewhere above the clouds.

And singing in the night when Vanessa slept behind the door so that a strange crispiness sneaked into the voice and strange sadness and a shadow in this tired dream. And Mystic Highway, which had been waiting for almost four years for the right moment when I found the right attitude and the right end and Brian Eno giving instructions in my dreams – MORE space, just more space, I sublimed in the mist with this song and if you don’t know what’s suffering, please skip this track right away. And then here we got this raw and dirty cell in a long time ago abolished nuthouse where I was forgotten and my head vainly beats into that padded door. Nobody is opening. It’s just me and my demons of sadness. Accused, taken behind the city limits and killed with silent scream I end up here left alone. I run, before myself?

Do I wake up in the darkness, where maybe new lives are born, or am I going to be tried again? Am I a wandering soul who doesn’t know where it belongs? And here comes Brian Eno again, who after sixteen void versions helps to find the right one. One of the first and the simplest ones, how else... so give me a chance and I’ll try, I promise I’ll try...maybe next time. In the city, where rain always pours down from the sky and angels on the houses’ fronts are coming alive and are waving at you. It doesn’t matter that you are dead, so am I. And I’m a shadow that woke up alive just for that thought that You are. I can’t believe that You are... And here comes Lady Death, so beautiful and pure, take my hand because you know, that you’re like a feather doll and a sleep is a gentle friend to get along with. And this chorus will be haunting me for a long time after. How many versions. Ten? Maybe. And a guitar solo across half of the song? Why not. Everything once comes for the first time. And for this trip, you may set sail just once.

And it is time to say goodbye, because this bullet in my head is into pieces with every part of it yelling at me “It’s the end!” I don’t know what happens next, no titles, no happy endings, I do not travel anywhere, I just feel cold. The clock is broken and it no longer measures our time. Farewell. And then this strange guy who lives on the beach came in my dream and convinced me that it is still worth it to write, to dream and to sing, even though it seems that a hope is buried somewhere in the unmarked grave. Perhaps about that, that when those Tibetan monks finally manage to count all the stars in the sky, they all start to fade out, one by one. And that it will be You, who will silently whisper to my ear, that this is the last day of the world.

NEJSI TO TY, NEHLEDÍŠ SNAD NA MNE?
NENÍ TO SNAD STUDENÁ KREV NA KOEČCÍCH PRSTŮ CO LEPÍ SE NA MNE?
JESTLI JSEM SKUTEČNĚ ŠPATNOU CESTOU ŠEL
A VYPRŠEL MI VŠECHEN ČAS?

Jsem jako matka po těžkých porodních bolestech. Možná jsem to nepřežil, vykrvácel jsem na sále, nechal svoje krví zbrocený tělo ležet někde na chodbách temných jak noc ale ten život, který jsem dal tomu dítěti, už nikdo nezastaví v rozkvětu.

A teď jde do světa, kde se bude otloukat a otrkávat a narážet a radovat se a růst a žít a já jen z dálky ho budu sledovat a chránit a hlídat jako starostlivej rodič na pískovišti.

Je to vždycky tak zvláštní pocit, něco skončilo, něco začíná. Dva roky nicoty, který mě svazovaly ruce a jazyk a pak temno a prázdno, krize, smutek a pak zase naděje s prvníma notama vykřičenýma do světa. Bloodflies. Byl jsem ve slovenských horách v tichým nekonečnu a tam na mostě u potoka spřádal plány na ten děsivej trojkovej rytmus a hledal slova který budu štěkat do refrénu, protože od první noty bylo jasný, že TOHLE je singl, nacpanej temnou energií až k prasknutí, něco, co tě donutí dupat si do rytmu a házet hlavou. Začátek příběhu kterej je klišé jak comics samotnej a Lady Soužení a trýznění na kříži v nekonečným orgasmu a latex a černý linky a vampíři, který z tebe vysajou ...všechno. A Starlover, ten divnej lovesong pro Tebe co tak dlouho vzdoroval a rok a půl hledání a čekání na ten správnej refrén, kterej to celý zvednul do oblak. A minulá zima v exilu a zesilovač, kterej spadnul ze schodů a nic se mu nestalo..a nakonec Víťa, kterej si tenhle song vzal a tajně z něj udělal klubovou hymnu. In The Night Lies The Dawn, poslední dokončenej song, ještě nikdy se mi nepovedlo se uhlídat a nechat song tak jednoduchej, jak jen to jde. Čistej a průzračnej a tepající a živej. A zase jedna šťastná náhoda, když se jeden akord změnil a vloudily se stringy který přišly odnikud a odnesly song někam nad mraky.

A zpívání v noci když Vanessa za dveřma spala takže nepozorovaně se zvláštní křehkost vloudila do toho hlasu a divnej smutek a stín v tom unaveným snu. A mystická dálnice, která čtyři roky čekala na tu chvíli až najdu tu správnou polohu a správnej konec a Brian Eno, kterej mi ve snu dával rady – ještě VÍC prostoru, ještě víc, rozplynul jsem se v mlze s tímhle songem a kdo neví co je trápení, ať tenhle song rovnou přeskočí. A pak je tu syrová a špinavá cela v dávno zrušeným blázinci, kde na mě zapomněli a já marně biju hlavou o ty polstrovaný dveře. A nikdo neotevírá. Jsem tu jen já a démoni smutku. Obviněn, odveden za město a s tichým výkřikem tu sám a opuštěný skonám. Utíkám, sám před sebou?

A probouzím se v temnotě, kde snad nové životy se rodí, nebo budu zase souzen? Jsem snad bloudící duše, která neví, kam patří? A zase je tu Brian Eno, kterej po šestnácti marných verzích pomáhá najít tu pravou. Jednu z prvních a jednu z nejjednodušších, jak jinak...Tak dej mi šanci a já se budu snažit, určitě to zkusím...možná příště. Ve městě, kde pořád prší a andělé na domech ožívají a mávají na tebe. Nevadí, že jsi mrtvá, to já taky. A jsem stín, který obživl jen kvůli té myšlence, že Ty jsi. Nemůžu uvěřit tomu, že jsi... A přichází paní Smrt, tak krásná a čistá, vezmi mne za ruku protože víš, že jsi jak figurka z peří a spánek je přítel se kterým si rozumíš. A tenhle refrén mě bude strašit ještě dlouho. Kolik verzí, deset? Možná. A kytarový sólo přes půl songu? Proč ne. Všechno je jednou poprvý. A na tenhle výlet se můžeš vydat jen jednou.

A je čas se rozloučit, protože ta kulka v mý hlavě je na kusy a každou svojí částí křičí, že je konec. Nevím, co bude, žádný titulky, happyendy, nikam necestuju, jen mi je zima. Hodiny se rozbily a už neměří náš čas, sbohem. A pak přišel ve snu ten divnej chlapík co bydlí na pláži a přesvědčil mě, že má smysl psát, snít a zpívat, i když už se zdá, že naděje leží někde v neoznačeným hrobě. Třeba o tom, že když se těm tibetským mnichům podaří konečně spočítat, kolik je hvězd na obloze, začnou jedna po druhé zhasínat. A že to budeš Ty, kdo mi zašeptá do ucha, že tohle je poslední den světa.