Friday, March 14, 2008

CONTROL

Being a big fan of Anton Corbijn, I had to go to take a look at his film. More on that, today, when almost everyone who has ever held a guitar in his hands and stood on stage endorses Joy Division, it’s a necessity for the musician to see that film. Today I’ve learned that the major part of the budget was paid by Corbijn himself – another reason to visit the theatre with good sensation.

I’m not a critic and I gladly leave that job to someone more competent, I just want to add some few personal feelings I’ve had from the movie. Some of them have come immediately within the spectation, some even the other day, after some time of thinking it all over.

First feeling – beautiful black and white design. I love black and white movies! Got to admit that I expected it to be little more “Corbijn-like”, but movie is a movie and it’s basically not a video. Few “classical” shots are there anyway, the one impressed me the most (among many others) is the part where Curtis walks down the street, then the camera turns and we’re watching him from behind, seeing the big white “HATE” painted on the back of his jacket. That gave me creeps. And a little laugh inside – few days ago I spent one afternoon walking on the Charles Bridge in Prague with a big sign around my neck saying “LOST?” when shooting our new video – I am really curious whether we’ll be accused of copying something again.

Second feeling – the film had slowed down a bit in his middle part, but nevertheless at this point I was just enjoying the atmosphere and the environment of the late 70’s and I suggested it was a director’s intention to let people breath out before the load of the final part.

Third feeling – I was just floating on the waves of the atmosphere and for few moments I regreted I wasn’t born in 1960 in Manchester and 18 years later I wasn’t rehearsing with bunch of some suburbian losers in unknown parents’ garage, didn’t meet Tony Wilson in some pub...

Fourth feeling – life is simple and you don’t need any pomp to achieve something exceptional. Ordinary people with something extraordinary inside of them get suddenly connected to that strange ingenious stream that starts to spirt and even the ordinary guy from the local employment office can compose a great song. The right place, the right time, the right deployment of things and people.

Fifth feeling – I liked the fact Corbijn had not idolized Curtis. Was he complicated? Or simple? A hero or a coward? Surely both of all. He was not even particularly likeable, he was maybe pissing me off for some moments of the film. Was he selfish? Sure he was. He was just taking – and to the world he was sending over his feelings. Everyone of that kind must be at least little selfish in some way. Maybe Curtis started to crumble down even from the fact, that he suddenly became so famous. All the time you are trying to make people take you a bit seriously, and when they start to listen to you, you just find out it’s all just a superficial adoration, no one in fact takes care of you, but just of the pretty shell. So you just give it a fuck. You just keep roaring out your feelings and you don’t give a shit if someone’s listening. The more you spit upon the people, the more you’re getting attractive for them. The vicious spiral. Kurt Cobain put once a shot through his head because of that, I believe.
Maybe another thing – among all these things, Curtis started to feel more and more alone. Loneliness is an inner feeling and it doesn’t matter how many people are around you. The depression comes from inside, it’s like a black hole eating you and taking all your hopes, it doesn’t have a cause and there’s no cure. You don’t know why you feel bad. You don’t see anything good around. All the world of yours is being reduced to you and your ugly shell, inside of which you’re stuck just with your sorrow.

And by that we have reached my last feeling – during last ten minutes of the movie I have remembered the time, when I struggled to write some things for EXIT:NOWhere. I was in the state, when the man is already behind his desperation, almost calm, in the matter of fact. I reconciled with the fact that I finish the record and leave. Of course, normally considering person cannot understand such thoughts. But when you’re in such a state, for you it seems that you think normally, only that your “normality” has a strangely twisted logic. Selfishness, self-regret and self-punishment prevails at that point. It’s all piece of shit, but you don’t reach that view. You don’t even reach the view, that it’s not heroism at all, but the contrary of it. And that you won’t even see your closest ones mourning for you. And that you won’t see the end titles with the beautiful “Atmosphere”. And there’s one thing that is quite clear, that same as in this movie, death is trivial and ironically non-impressive.

The film has got me. And yet because of the fact I was able to go to see that film yesterday evening, I am glad to be here.
Thanx J.

[for CZ see Comments of this article]

2 comments:

Janne Marvannen said...

Protože jsem velkýn fandou Antona Corbijna, musel jsem se jít podívat na jeho film. Navíc, v dnešní době, kdy se k Joy Division hlásí snad všichni kdo kdy měli v ruce kytaru a stáli na pódiu, je pro muzikanta nutnost ten film vidět. Dneska jsem se dozvěděl, že si velkou část rozpočtu hradil Corbijn ze svého a nemálo se zadlužil, takže o další důvod víc mít dobrej pocit z návštěvy kina.
Nejsem recenzent a tuhle práci nechám povolanějším osobám, jen přidám pár osobních pocitů který z filmu mám. Některý přišly hned, jiný až druhej den, kdy se mi film trochu rozležel a pomalu mi dochází co je vlastně zač.

První pocit – nádherný černobílý provedení. Miluju černobílý filmy! Musím přiznat, že jsem čekal že film bude o něco víc „corbijnovskej“, ale film je film a není to videoklip. Pár „klasickejch“ záběrů tam je, nejvíc mě ale vizuálně dostala (mimo jiný) pasáž jak jde Curtis po ulici do práce, pak se kamera otočí a sledujeme ho zezadu a na bundě má bílej nápis „HATE“. Úplně mě zamrazilo. A v duchu jsem se taky musel začít smát. Před pár dny jsem totiž v rámci natáčení našeho novýho videa chodil po Karlově mostě v Praze s velkou cedulí na krku s nápisem „LOST?“ – jsem zvědavej, jestli nás někdo zase obviní z kopírování.

Druhej pocit – film se trochu vlekl ve svojí prostřední části, ale to jsem se jen kochal reáliema 70. let a tušil jsem, že film ke konci zrychlí a tak to beru jako režisérský záměr pomalejším prostředkem připravit diváka na závěrečný náklad.

Třetí pocit – jen jsem se tak zasněně plavil po vlnách tý atmosféry a na pár okamžiků jsem zalitoval, že jsem se nenarodil v Manchesteru v roce 1960 a o 18 let později nedřel z partou podobných místních outsiderů v garáži rodičů, nepotkal se třeba s Tony Wilsonem..

Čtvrtej pocit - život je jednoduchej a k tomu, aby člověk dokázal něco vyjímečnýho, není třeba žádná okázalost. Obyčejný lidi s něčím neobyčejným uvnitř se najednou napojej na ten zvláštní geniální proud který začne tryskat..a geniální písničku může složit i obyčejný úředník z úřadu práce. Správný místo, správná konstalace lidí a věcí.

Pátej pocit - líbilo se mi, že Corbijn Curtise nijak neidealizuje. Je složitej? Nebo jednoduchej? Hrdina nebo zbabělec? Určitě obojí. Není ani obzvlášť sympatický, možná mě chvílema v průběhu filmu docela sral. Byl sobec? Určitě. Jen bral – a do světa vysílal svoje pocity. Každej takovej člověk musí bejt v jádru aspoň trochu sobec.. Možná že se Curtis začal sypat i z toho, že se najednou stal tak slavným. Celou dobu se snažíte, aby vás brali lidi vážně, a když vás začnou poslouchat, zjistíte, že je to všechno jen povrchní obdiv, nikdo ve skutečnosti nestojí o vás, jen o tu hezkou skořápku. Takže se na to vykašlete. Vykřikujete do světa svoje moudra a vlastně je vám jedno jestli to někdo poslouchá. Čím víc na všechny serete, tím víc to je na vás přitažlivý. Začarovanej kruh. Věřím, že Kurt Cobain si kvůli tomu kdysi prostřelil hlavu. Možná i další věc – uprostřed toho všeho se Curtis cítil víc a víc sám. Samota je vnitřní pocit a nezáleží na tom, kolik lidí je kolem vás. Deprese přichází zevnitř, je jako černá díra, která vám bere všechny naděje, nemá příčinu, nedá se léčit. Nevíte proč je vám blbě. Nevidíte kolem nic hezkýho. Celý váš svět je zredukovanej na vás a vaší hnusnou ulitu ve který jste sám se svým neštěstím.

A to už jsem u posledního pocitu – při posledních deseti minutách filmu jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem se snažil psát věci na EXIT:NOWhere. Byl už jsem ve stavu, kdy je člověk za svým zoufalstvím, skoro vlastně klidný. Smířil jsem se s tím, že tu desku dokončím a odejdu. Jasně, normálně uvažující člověk takový sled myšlenek nemůže pochopit. Ale v tom stavu se vám zdá že uvažujete normálně, jen ta vaše „normálnost“ má takovou zvláštní zvrácenou logiku. Sobectví, sebelítost a sebetrestání převáží. Je to na hovno, ale to vám vůbec nedojde. Ani vám v ten moment nedochází, že to vůbec není hrdinství, ale naopak. A že neuvidíte ani, jak pro vás někdo brečí, ani závěrečný titulky s neuvěřitelnou „Atmosphere“. A jedno je jasný, že jako v tomhle filmu, smrt je banálně jednoduchá a ironicky neefektní.
Dostal mě ten film. A už jenom kvůli tomu, že jsem se na ten film včera mohl jít podívat, jsem rád, že jsem tady.
thanx J.

Adarhaz said...

Ahoj.

To, že se Corbijn nesnažil idealizovat nebo snad až adorovat Curtise, je důležitý - pak by autentičnost utržila pěkně přes držku. Jak se tam například nedá nelitovat jeho ženy?

Pro Iana Curtise se v krátkym životě sešlo hodně zásadních věcí, kvůli kterejm dokážu pochopit, že tu prádelní šňůru vzal...
Rychlej nástup úspěchu a s nim pak následně spojenej pocit odcizení, možný nepochopení (+ viz. Tvuj odstavec "pátej pocit"), epilepsie taky nepřidá. Nepředpokládam, že léčba epilepsie nebo léky samotný byly tenkrát na takový úrovni na jaký sou dneska.
A stejně: v rukou může mít dneska člověk každý ráno (z nějakýho důvodu) hrst barevnejch prášků aby moh fungovat, ale ani dneska bez nich nemůže.

S nápisem HATE na zádech. Delší záběr na Iana a pak se kamera otočí a objeví se HATE. Tečka. A člověk čumí s otevřenou drž...

Jsou filmy, u kterejch sedíte až do dojetí titulků přimrazený k sedadlu, pak vycházíte ven a v hlavě zůstávaj obrazy z filmu. Tak to je Control...